Literární soutěž 6. a 7. ročník

Právě dnes proběhla na naší škole literární soutěž ve vlastní tvorbě pro žáky 6. a 7. ročníků. Do soutěže se přihlásilo se svojí tvorbou celkem 23 žáků a 21 z nich své práce předneslo před publikem složeným ze spolužáků a odbornou porotou tří učitelek, vyučujících českého jazyka. K posouzení a ocenění se přednášely práce z oblasti prózy i poezie, tematicky velmi různorodé. Jako ukázku níže přikládáme úryvek z vítězné práce Emy Šťastné, která ve své povídce zpracovala opravdu silné téma.

Ocenění žáci mohli od poroty získat maximálně 20 bodů, v nichž se kombinovala originalita nápadu a tématu, stylistická i pravopisná část či úroveň přednesu.

„Nemocnice“ (Ema Šťastná)

Nemocnice jsem vždycky nesnášela. Všechno je sterilně čisté a do očí vás pálí ta oslnivá všudypřítomná bílá, které se nejde vyhnout. Seděla jsem v čekárně a nervózně svírala lem rukávu od svetru. Nechtěla jsem tady být, ale to, co jsem teď chtěla, bylo až druhořadé. Nejdůležitější byla máma. Věděla jsem, že i ona by za mnou do nemocnice přišla, i kdyby na tom byla sebehůř. Zvedla jsem hlavu a přečetla si nápis na dveřích naproti mně. Psychiatrie. Mámin stav byl už dlouho špatný, ale ani mě nenapadlo, že by to mohlo skončit takhle. Ze začátku to bylo jen občasné zapomínání, nic zvláštního pro 60ti letou ženu, ale pak se to začalo zhoršovat. Nakonec ji museli odvézt sem. Když mi doktor řekl konečnou diagnózu, myslela jsem, že se sesypu. Alzheimerova choroba! V ten den jsem spolu s nadějí ztratila i víru v Boha. Proč by někdo mojí mámě, člověku, který pracoval v nemocnici, chodil se mnou běhat a utíral mě i mojí sestře slzy, předurčil něco tak hrozného… (…)

Ze vzpomínek mě vytrhlo zaskřípání dveří, ve kterých se objevil doktor a kývl na mě, že můžu dovnitř. Zvedla jsem se a vzala plátěnou tašku, ve které jsem měla máminy oblíbené věci a hlavně naši fotku. Vešla jsem do místnosti a strnula na místě. Na lůžku tam v nemocniční košili ležela žena, která ani v nejmenším nepřipomínala moji maminku. Její obličej byl mrtvolně bledý a pohled naprosto nepřítomný. Přišla jsem k ní a vzala ji za ruku. Nepodívala se na mě. „Ahoj, mami,“ řekla jsem, ale odpovědí mi bylo jen drásavé ticho.